Život jednoho kadeřníka......
 

Být špička ve svém oboru dá velkou práci a především úsilí a  nasazení. Absolvovat veškeré odborné školení a se zájmem dál se vzdělávat, ať už jste ze školy 32 let jako já.

Jako hlavní bod úspěchu je za mne mít svou práci jako svého životního koně.

Práce musí bavit. Pokud svou práci neděláte s láskou a nadšením, tak nikdy nebude kvalitní a vy nebudete úspěšní. 

Dnes už vím, že v životě náhody neexistují, co má se stát se stane. Jako se stalo i v mém případě, že jsem se stal kadeřníkem. 

Děkuji osudu, že mne svedl na tu správnou cestu, po které stále kráčím.

Vrátím se, ale na začátek.......

Píše se rok 1973 a ve Spišské nové Vsi se narodil malý chlapec. Už tenkrát se rozhodli mu sudičky u kolébky předurčit prožitý život na 100% se vším všudy, co k životu patří a to doslova. Už po narození mne má biologická matka odevzdala k adopci a já svůj životní příběh začal v kojeneckém ústavu, kde jsem byl odsouzen k naději, že se zalíbím nějakému manželskému páru, který touží po mimiku, které jim z mnoha důvodu osud nedopřál mít. 

A stalo se.....

V mých 9 měsících si mne adoptovali mí rodiče. Matky, co mají to štěstí, že můžou počít a poradit své vlastní miminko mají svým způsobem štěstí. I já jsem v mém případě měl štěstí. Mne si maminka vybrala mezi dalšími 60 dětmi, ano a právě mne.

Dostal jsem se do rodiny, kde bylo plno lásky, štěstí a radosti.  To vše trvalo do mých 7 let. 

Pamatuji si jako by to bylo dnes, když mi maminka, položila otázku, že by se ráda semnou přestěhovala do jiného města. Ne, ne, ne!!!! já nechci ! řekl jsem. Představa, že nebudu u své milované babičky mne opravdu děsila. Nastalo typické rodičovské, citové vydírání. Maminka mi odpověděla....., ale mne by to moc mrzelo, kdyby si nechtěl. Vzhledem k mé citové vazbě k mamince jsem souhlasil.

Nastalo období pekla, slz, trápení, vzdoru, odporu, naschválů, nenávisti.

Maminka se rozvedla s mým adoptivním otcem a seznámila se s vdovcem, který měl dvě děti. 

Kluka a holku, pro mne nastala změna a najednou jsem měl dva nevlastní sourozence. Už se vše netočilo jenom kolem mé osoby. Najednou jsem v životě měl dva vetřelce. 

Se sestru jsem si rozuměl víc. Víc jsme si spolu hráli a byla mi bližší než bratr. Dnes je tomu na opak. Jsem za svého brášku moc rád a mám ho rád. Největší oříšek byl pro mne maminky nový přítel..... Bože, to bylo pro mne nejhorší, co mne dost ovlivnilo v mé další cestě životem. 

Tvrdohlaví cholerický despota...... Vše podle něj, nic mu nebylo po vůli....on a nikdo jiný.....

Dnes maminku chápu. Tenkrát se rozhodovala, aby jsme se měli dobře. Věděla, že kdybychom zůstali sami, tak bychom se tak dobře neměli, co se týče finančního zabezpečení. A najednou vychovávala tři děti, splnilo se jí, co si přála, mýt hodně dětí. Dnes by zůstala třeba sama, kdyby mne tenkrát poslechla a nešla si za svým, prostě to tak mělo být její osud se spojoval s mým osudem.

Do svých 14 let jsem vydržel život na houpačce. Více pláče, málo radosti. Vlastně se ve mne víc a víc projevovala nenávist. Přestal jsem jezdit domů, ponocoval jsem, neposlouchal. Dělal jsem naschvály. Maminka celé noci nespala, čekala až v zámku cinknou klíče a mohla v klidu usnout, protože věděla, že jsem v pořádku doma. Častěji jsme se hádali její, později už manžel měl právo veta. Bohužel ne pro mne. Já ho měl, tak zvaně na háku. Začal jsem se k němu stavět tak, že !!! ,,Vybrala si tě maminka já ne....".Tak tomu je vlastně dodnes, s rozdílem, že už uběhlo tolik let, že se tolerujeme a vlastně se oba snažíme nějak spolu vycházet. 

 

Krásných 14 - 15 let a já se začal rozkoukávat ve velkoměstě. Najednou se mi otevřel nový svět a já věděl, že tady chci žít a tady chci pracovat. Stalo se !!! 

Po závěrečných zkouškách jsem nastoupil do kadeřnictví za 600,- Kč měsíčně na tu dobu krásné peníze.

Bydlel jsem u kamaráda, kde bydleli i jeho rodiče. Moji rodiče se po čase seznámily s rodiči mého kamaráda a najednou vše bylo v klidu. Myslím, že to bylo právě tím, že jsme se méně stýkali, vydaly a byli jsme si vzácní. 

Do mého poklidného života v 17 letech vstoupila má spolužačka ze základní školy. Začali jsme se častěji stýkat a po pár měsících jsme si spolu pronajali byt.  Můj život se opět totálně změnil. Nastalo spousty změn. Vlastní kadeřnictví, Založení agentury(módní a účesové přehlídky a později charitativní činnost) Začal jsem také pracovat pro modelingové agentury. Spolupráce na společenských akcí, módních přehlídkách, s módními časopisy atd.... Byl jsem vždy ve správný čas na správném místě. 

Poznal jsem spousty zajímavých osobností. Ať už z umělecké branže, tak i s lidmi z obchodních kruhů.

Můj směr nabíral obrátky, kdy by si každý mohl říct, tak to je super to bych také chtěl. Ano bylo to super, ale jen do té doby, než jsem začal pociťovat, že najednou mám kolem sebe jenom lidi, bytosti, ale rozhodně ne přátelé, kterým mohu věřit. Byl jsem jenom oběť dobrého bysnysu......kšeftu......

Neuměl jsem říct dost......snažil jsem se všem vyhovět..........byl jsem levná síla, která si neuměla říct o pořádný honorář. Vše se, ale změnilo, když mne oslovila má první managerka. Najednou vše nabralo jiný směr a nové pracovní kontakty.

Nastal čas se oženit a založit rodinu. Přišel opět nový směr v mém životě...... Zodpovědnost !!!

Narodil se mi syn a já se stal hrdým otcem. Osud mne však připravil rodičovství na 100% stal jsem se matkou a otcem na plný úvazek. Zůstal jsem se synem sám. Vše šlo stranou musel jsem svou karieru a práci uspořádat tak, aby jsem vše mohl zvládat s výchovou svého syna. No upřímně, dítě mělo dítě. Zvládli jsme to, nevím jak, ale zvládli. Dnes už jsem dvojnásobný děda a syn super táta, který nemá vůbec problém se postarat o své děti se vším všudy. Bylo pro něj naprosto přirozené, že chlap musí fungovat i jako máma.

Další osudová cesta, nastala když jsem začal bojovat s démonem jménem alkohol. Začali se u mne projevovat začátky depresí. Byl jsem schopný pracovat pouze, když jsem se povzbudil skleničkou vina a s tím posilováním jsem skončil večer. Do toho jsem se dozvěděl v mých 27 letech, že jsem adoptovaný. Ano v úvodu jsem se o tom zmínil, ale na povrch to vylezlo, když už jsem měl svůj život a svého syna kvůli kterému jsem musel fungovat a začít opět uchopit život do svých rukou. 

To, že jsem adoptovaný mi vlastně nějak do života nezasáhlo. Byl to šok, ale v tomto věku jsem to nehrotil do extrémů. Mám jednu maminku a tu miluji. To je pro mne priorita. 

Začal jsem více pracovat. Syn trávil převážně času v kadeřnictví a na módních přehlídkách, ale jinak to nešlo.  Přestal jsem pít a začal jsem svůj čas věnovat synovy. Podporovat  ho v zájmových činnostech, poznávat jeho kamarády s kterými začal trávit více společného času po škole. Seznámil se s rodiči a tím se vystřídal  v případě dozoru mimo školních aktivit s kamarády. Příště jsem byl zase já, který dohlížel na bandu mladých puberťáku s kterými je syn do dnes v kontaktu. Když se syn ženil, tak mi řekl, že měl krásné dětství a ničeho nelituje. Tenkrát mne to moc potěšilo a já byl na svého syna pyšný a vlastně i tak trochu na sebe, že jsem se nenechal svést na cestu alkoholismu a věděl jsem, že mne syn potřebuje a já tu pro něj musím být za každou cenu . I ta banda puberťáku do dnes rádi vzpomínají na to jak jsem jim dělal snídaně a trávili čas u nás doma.

Dnes už to vím, co je opravdu život. Dnes už to vím, že nezáleží koho máš rád, ale, že dokážeš mýt vůbec někoho rád, dnes už vím, že pokud nejde o život jde o hovno !!!

Když mi byla oznámena diagnóza - máte zhoubný nádor na ledvině, tak jsem to vstřebal až po hodině, kdy mi proběhla hlavou otázka Proč ???? Po operaci jsem stále pod dozorem lékařů a v dobrých rukou odborníků. Vážím si každého dne, neřeším nedůležité věci.  soustředím se víc na sebe a na vše, co mi dělá dobře. Možná právě proto, že jde o život.

Naučil jsem se mít rád sám sebe. Tím nechci říct, že nemám vedle sebe někoho s kým sdílím svůj život.

Po všech mých životních vztazích  jsem konečně už 9 let spokojený.

Jednou ženatý, tomuto vztahu děkuji, že mám to štěstí být otcem. Žil jsem s psychopatem, kde jsem poznal, co je domácí násilí. Pak jsem měl tu čest žit s alkoholikem, kterého jsem si vzal( do dnes nevím proč. Svoji jsme byli pouze 9 měsíců). No žádná hitparáda to nebyla, ale díky těmto skvostům jsem dnes pevně na zemi a hodně mi to pomohlo být silný člověk, který se jen tak nevzdává. Tady jsem si uvědomil, že dokážu mít rád.

A to je můj život, ve zkratce přiblížený osud jednoho kadeřníka, který dnes ví, co a kdo může krátit vteřiny jeho života.