Partnerská vztahy

 

Proč se blízké partnerské vztahy kazí a rozpadají?

Vytrácí se z nich láska?

Je to fáze, kterou nelze obejít, nebo to pramení z naší slabé schopnosti vztahy tvořit a udržovat?

Tuto zkušenost má většina z nás. Máme na to nespočet vysvětlení, že to nebyl ten pravý, ta pravá, někde se vytratila láska, ten druhý se změnil, někdo nám do vztahu zasáhl,okolnosti nám nebyly nakloněny, vytratila se důvěra, něco se pokazilo…

Je to tak časté, že těmto „skutečnostem“ i věříme. Problém je v tom, že tohle nejsou opravdové skutečnosti, jsou to naše úhly pohledu, zformované často do ospravedlňujících výmluv místo pochopení.

Jak zjistím, že to, co považuji za příčinu rozpadu mého vztahu, je skutečné, nebo je to jen výmluva?

Jednoduše, pokud pozoruji ve vztahu sebe, své pocitové stavy a své chování, jsem schopen najít správné odpovědi.

Pokud při hodnocení rozpadajícího vztahu pozoruji výhradně toho druhého, je to důkaz, že moje sebereflexe je slabá. Vždyť jediné, co mohu opravdu měnit, jsem já sám. Na změnu druhého nemám přímý vliv, a když změnu nedokážu úspěšně provádět na sobě, tak nemám na změnu druhého v podstatě žádný vliv.

Když pozoruji a posuzuji výhradně druhého, mám pozornost na jeho (podle mě) chybách. Tyto tzv. chyby ve mně tvoří vzpomínky a tyto vzpomínky zasévají v mém pocitovém světě nepříjemné důsledky, což se odráží na mém nepříjemném pocitovém stavu a přístupu k druhému.

Pokud si takto „poctivě“ tvořím nepříznivý pocitový přístup k druhému, nemohu se divit, že postupně k němu chovám apatii, hněv a později nenávist.

Ale stejně jako svou pozornost soustřeďuji na chyby druhého, mohu ji soustřeďovat i na jeho dobré, silné a pro mě příjemné stránky. Pak si ukládám příjemné vzpomínky, které ve mně v souvislosti s ním otevírají příjemné pocity.

Určitě nemám na mysli, že všechny vztahy by měly být zachovány tak, jak vznikly. Každý vztah prochází nějakým vývojem a má nějaký smysl a význam v našem životě. Nemluvě o tom, že každý vztah, pokud vznikne, je v podstatě věčný, neboť vytvoří vzpomínku v našem vnitřním světě. Mění se pouze jeho kvalita, sdílení prostoru a projevy blízkosti.

A pokud správnou úvahou vyhodnotím, že můj momentální vztah naplnil úkol v mém životě a naše cesty sdílení společného prostoru a společných chvil se rozcházejí, je to přirozený stav věcí.

Není však jedno, jestli přirozený stav věci prožívám s příjemnými, nebo s nepříjemnými pocity. Pokud se navzdory rozchodu nebo rozvodu umím občas s druhým příjemně a dokonce srdečně setkat a příjemně strávit krátký čas, je to znakem schopnosti správného přístupu k sobě, ke vztahům a projev opravdové lásky. Ale jak to probíhá běžně?

Nadšení a iluze

Na začátku potkáme někoho, kdo nás zaujme nejprve vzhledem, projevem a na první dojem zapadne do našich očekávaných vzorů. Otevřeme se mu, naladíme se na něj, a pokud nastane očekávaná odezva, vznikne hormonální rekce těla, plná doprovodné chemie, což v nás vyvolá ultra příjemný pocit, který v prvním momentě nazveme láskou.

Je to tak silná hormonální reakce, že pokud ji zažijeme poprvé, dostaneme se do stavu absolutního pocitu a dojmu „lásky“, a v začátcích obyčejně bez jakékoliv soudnosti.

Zde bych rád zdůraznil, že i když to popisuji tímto způsobem, je to zcela běžný, regulérní a normální průběh. Dokonce si myslím, že člověk, který toto alespoň jednou v životě nezažije, není schopen později rozeznat mezi poblouzněním ze zamilovanosti a opravdovou láskou. Stejně tak tvrdím, že není nic špatného užívat si tento stav, jak přichází. Patří to k životu.

Problém nastává tehdy, když si tuto hormonální reakci těla spojíme s láskou a přisoudíme ji tomu druhému. Dostaneme se do přímé závislosti na něm, protože věříme, že on je původce a tvůrce toho mého neskutečně dobrého emočního stavu, který vedle něj zažívám.

Ale emoce jsou moje a já je řídím – ať už vědomě, či nevědomě. Pokud o tom nevím, jsem nucen pro dobrý pocit podléhat závislosti na jiných okolních podnětech.

V této době neřešíme a nedíváme na sebe, jen se vezeme. Můžeme říci, že na nějakou dobu v tomto opojení ztrácíme sami sebe, protože štafetu přebírá společné „my“.

Po určitém čase přichází vystřízlivění. I to je zcela normální stav, neboť obyčejně to, čeho je hodně, stává se běžným, ztrácí pro nás postupně hodnotu a tím vůči tomu slábne i naše pozornost. Zamilovanost se tak mění na stav pozornosti k sobě. Začínáme zvažovat svou individualitu a sledovat, co nás opravdu naplňuje.

,, Buďte silní, aby jste neztratili sami, sebe“