Zdraví za každou cenu

 

Naše kultura je kulturou okamžitých výsledků, okamžitého úspěchu a okamžitého uspokojení. Zvykli jsme si mít všechno pokud možno hned. Žijeme v době blahobytu a hojnosti. Máme neskutečné možnosti a k tomu, abychom jich mohli patřičně využívat, potřebujeme dvě věci – peníze a zdraví. Heslem dnešní doby by mohlo být „ZDRAVÍ ZA KAŽDOU CENU“. Ať už si blahopřejeme k jakékoliv příležitosti, nikdy tam nechybí „hlavně to zdravíčko“, na tom ostatním zas až tak nezáleží – to už se nějak srovná samo. Co na tom, že se manželé hádají, rodiny rozpadají, děti neposlouchají rodiče a utíkají z domova? Jakoby nám na tomhle všem zas až tak moc nezáleželo. Nebo se snad domníváme, že všechny tyto problémy hravě zvládneme pouze za předpokladu, že budeme při plné síle?

Pokud je tedy zdraví tou nejdůležitější věcí na světě, jak to, že existuje tolik zdravých a přitom nešťastných lidí, kteří nemají žádný smysl života? Moderní medicína se všemožnými prostředky snaží co nejvíce prodloužit život lidem, kteří nemají pro co žít. Možná, že se v blízké budoucnosti hranice lidského věku opravdu posune o pár let či desítek let dál. 

Netvrdím, že zdraví není důležité. To ne! Každý rodič chce mít zdravé dítě. Všichni potřebujeme být jakžtakž zdraví, abychom mohli v každodenním životě normálně fungovat a zabezpečit své rodiny. . Někdy až v nemoci poznáme, co všechno jsme zanedbávali a učíme se být vděční. Zdraví nám dodává nejenom sebejistotu, ale často nás přivádí do mělkých vod. Skutečně, dokud máme vše, co potřebujeme, náš život zůstává příliš povrchní. Jakmile však přijde nemoc, začínáme přehodnocovat. Najednou máme více času na přemýšlení, nikam nepospícháme, chybí nám věci, které jsme předtím považovali za samozřejmost, a proto jsme si jich nevážili. Nemoc nemusí vždy nutně představovat zlo. Zatímco zdraví dodává našemu životu potřebnou dynamiku, nemoc nás naučí brzdit a na nějaký čas zastavit, ohlédnout se, zrekapitulovat. . . To vše jsou věci, které bychom měli dělat běžně, ale neděláme. Nasadili jsem příliš rychlé tempo, které nás nutí redukovat na maximum. Často ale vyřazujeme ze svého rozvrhu právě ty nejdůležitější věci, což může mít pro náš další život katastrofální následky.   

Je přirozené, že se člověk stará o svůj život a chce ho zabezpečit. A nejenom svůj, ale i životy svých blízkých. Denní chléb je pro to nejdůležitějším předpokladem. Schopnosti vydělávat a mít zaměstnání jsou nutné. Jednou ale v životě přijde den, kdy zdraví selže a tělo možná už nebude moci potravu přijímat. Nejpozději potom člověk začne přemýšlet, zda život nezahrnuje přece jen něco více.  

​.